Foxteriéři

Psi byli k tahu používaní odedávna. Na myšlenku soutěžení přišli zlatokopové a jiní přistěhovalci na dalekém severu. Uzavírali mezi sebou vysoké sázky o nejsilnějšího psa. Ten musel odtrhnout přimrzlé sáně s nákladem a odtáhnou je na určenou vzdálenost. Kromě psích zápasů nebo závodů se psím spřežením to byla jedna z nejsledovanějších zábav tamních dobrodruhů.Velmi poutavě ji líčí ve své knize známý spisovatel Jack London.

Jako sportovní disciplína se pulling začal nejdříve prosazovat hlavně v Kanadě a USA. V roce 1984 byla v Severní Americe založena organizace International Weight Pull Association, která ustanovila pravidla a podmínky pro soutěže v této disciplíně. Soutěže se na severu Ameriky však konají více než 70 let. Těší se zde velké popularitě. Je to napínavá podívaná podpořená i možností peněžních sázek.

V České republice se první závody konaly po roce 1990. V začátcích byl tento sport využíván většinou jen jako doplňkový pro mushery (závodníky se psím spřežením). Po čase si získal mnoho příznivců hlavně u majitelů, kteří chtěli závodit a při tom neměli zájem věnovat se rychlostním sportům s více psy. V dnešní době se na soutěžích v pullingu setkávají téměř jen samí specialisté na tento sport. V roce 2002 byla oficiálně schválena Asociace pořadatelů Českomoravského pullingového poháru. Byl vypracován soutěžní řád (ten je proti závodnímu řádu neustále upřesňován a rozšiřován) a pravidla pro oficiální soutěže. Podle těchto pravidel se u nás každoročně koná už mnoho kvalitních a známých závodů.

Vhodný pes
Pullingu se můžeme věnovat téměř s každým atleticky stavěným a přiměřeně osvaleným psem. Minimální doporučená výška v kohoutku je okolo 50 cm. Tedy kromě severských plemen (aljašský malamut, sibiřský hasky, samojed, grónský pes) to mohou být plemena ovčácká, pastevecká, dogovitá a někteří teriéři (stafordšírský bulteriér, pitbulteriér). Nevhodná jsou plemena s jemnou konstitucí. Důležitý je ukončený tělesný vývoj psa. Proto bychom měli trénovat s plnou zátěží nejdříve po dovršení osmnácti měsíců věku psa. Záleží na jednotlivých plemenech. Vzhledem k tomu, že pes bude tahat těžký náklad, musíme předpokládat změnu ve vzhledu jeho postavy. Některým psům je dokonce tah lehké zátěže doporučován. Pes si tréninkem může zlepšit úhlení zadních končetin, rozšíří se mu hrudník, ale pak se také může stát, že by mohl mít postoj hrudních končetin příliš široký. Rozhodují vrozené dispozice v exteriéru psa. Pes tahá na soutěžích jen ze své vůle a „pro svého pána“. Může být nadšeně povzbuzován jen slovními povely, případně také lákáním na pamlsky. Proto je přátelský vztah mezi majitelem a psem velmi důležitý. Pes musí mít v krvi také alespoň trochu soutěživosti podpořenou ctižádostivostí (tu si velmi rychle vypěstují hlavně úspěšní psi).

Psovod nemusí disponovat žádnou zvláštní fyzickou kondicí, musí však být pro psa dobrou psychickou oporou, dokázat ho motivovat a náležitě povzbudit. A to nejen při tréninku, ale zejména na závodech.

Pomůcky
Důležitý je dobře padnoucí postroj, přímo určený pro práci v těžkém zápřahu. Nevhodné jsou druhy s tzv. „volnými zády“ na sprintový trénink v zápřahu. Tažné lano nesmí pružit. Jeho délka musí být nejméně 2 metry. Zátěž pro lehký trénink – pneumatika z osobního vozu (typ přiměřený velikosti psa), svazek silných řetězů nebo malá kláda. Pro trénink těžké zátěže můžeme využít plně obsazenou tréninkovou káru určenou pro psí spřežení, různé druhy naložených čtyřkolových přepravních vozíků nebo i vyřazeného Trabanta. Pro zimní trénink jsou ideální pevné nákladní saně. Je možné použít i saně původně určené za malého koně.

Výcvik
Začínáme navykáním psa na postroj, a to už od 6. měsíce. Než dokonale fyzicky dospěje, budeme ho učit lehkému zápřahu. Můžeme s ním v běhu trénovat krátké úseky (jako u canicrossu), aby se pes naučil na povel táhnout. Do doby plné zátěže také psa plně socializujeme mezi psy a lidmi a věnujeme se s ním alespoň základnímu výcviku poslušnosti ("ke mně", "sedni", "lehni", "zůstaň", "stůj" apod.). V další fázi pak psa cvičíme v tahu lehké zátěže na delší vzdálenosti. Je to nutné pro jeho vytrvalost a kondici. Zpočátku stačí jen 500 metrů a podle toho, jak se zlepšuje jeho kondice, zvětšujeme vzdálenost na několik kilometrů. Jako lehkou zátěž může použít menší pneumatiku z osobního automobilu (záleží na velikosti psa), svazek silných řetězů nebo malou kládu. Tažený předmět musí být za psem zapřažený minimálně ve dvoumetrové vzdálenosti, aby ho nemohl zranit. Pes si musí totiž většinou zvyknout, že se za ním "sune" nějaký předmět. Nesmí se ho bát, a proto mu ani nesmí najet na zadní nohy.

Psa v postroji připneme na delší vodítko a zapřáhneme k zátěži. Potom ho v podřepu, vzdáleni od něj asi 3 metry, voláme k sobě. Pokud zná povel například "go", "jdeme" a podobně, můžeme stát až za zátěží a pobízíme ho těmito povely vpřed. Můžeme jít také vedle něj a pobízet ho stejným způsobem. Podle velikosti a mohutnosti psa musíme pečlivě zvolit zátěž. Každý druh klade jiný odpor. Pes si musí být zpočátku jistý, že zátěž utáhne. Jakmile pes "zabere" a vyrazí, ať už k nám či vedle nás, vydatně ho chválíme a povzbuzujeme. Pokud se pes snaží, ale vyskakuje do výšky a nejde mu zátěž odtrhnout, zvolili jsme ji příliš velkou. Proto ji dáme menší a vyskakování, vyvlékání z postroje, tah do strany a další nežádoucí projevy, při kterých pes pouze ztrácí energii, tlumíme. Psovi dáme povel "nesmíš" a odvedeme ho před zátěž do správné pozice tak, aby bylo tažné lano opět napnuté. Pokračujeme povelem stůj, a až pes klidně stojí, pochválíme ho a pokus o zdolání zátěže opakujeme. Někdy, ale opravdu jen někdy, můžeme psovi v počátcích výcviku pomoci vodítkem nebo lanem, které upevníme na zátěž a jakmile se snaží, nenápadně mu pomůžeme.

Jestliže psa voláme, a on vůbec nechápe, co po něm žádáme nebo se mu zdá připřažení k zátěži omezující, jemně ho za vodítko přitahujeme k sobě, přivoláváme a zároveň při sebemenší snaze táhnout ho chválíme a povzbuzujeme. V tomto případě musíme pro začátek použít co nejmenší zátěž, aby pes pochopil, že s ní lze pohnout. Jako odměnu dáváme psovi pamlsky nebo jen povzbuzujeme. Jiné způsoby lákání či odměňování nepoužíváme. Komplikovalo by nám to práci při soutěžích, kde jsou ostatní způsoby zakázané. Takto cvičíme, pokud nám to čas dovolí, každý den. Zpočátku trénujeme jen několik desítek metrů a teprve až uvidíme na psovi, že má chuť běžet se zátěží dále, začneme trénink prodlužovat. Vhodná jsou klidná a bezpečná místa - např. polní nebo lesní cesty. Na vycházkách ho vodíme na delším vodítku nebo může jít na volno (záleží na ovladatelnosti psa a náročnosti terénu). Pokud se nám zdá, že pes už běží se zátěží velmi lehce, můžeme ji postupně začít zvyšovat.

Práce s vyšší zátěží.
Zná-li pes práci v zápřahu u kola apod., necháme ho táhnout kolo nebo tréninkovou káru a pomáháme mu jen když vidíme, že by ji při zastavení nebo např. rozjezdu do kopce neutáhl. Později si vybereme rovný terén (nejlépe asfaltovou cestu) a pokračujeme v nácviku přivolávání. Je to snadnější metoda než psa se zátěží povzbuzovat do tahu za břemenem. Pomocník stojí na káře a psovod tahouna ze 3 metrů přivolává. Při úspěšném zdolání této vzdálenosti ji prodloužíme asi na 5 metrů a postupně zvyšujeme až na 10 m, což je maximální vzdálenost používaná na závodech. Zátěž také postupně zvyšujeme, ale při každém náznaku přetížení ji musíme opět snížit. Nejlepší je psa trénovat na obdobném vozíku, který se používá na závodech. V zimě použijeme místo vozíku sáně. Trénujeme na rovném, hladkém, ale ne zledovatělém povrchu. Trénink se zátěží vede psa k nalezení vlastního postoje a stylu, které pak zúročí na závodech. Pes nám musí věřit, že jde zátěž utáhnout, jinak ho velmi rychle naučíme prohrávat. Proto i na závodech, když překročí časový limit, mu pomocník (na požádání) dotlačí vozík do cíle.

Závody.
Na soutěžích si můžeme nejlépe prověřit, jak dobře jsme trénovali a porovnat tak sílu našeho psa s jinými tahouny. K dispozici tam většinou před závodem bývá standardní vozík, a tak si náš nováček může vyzkoušet i jeho tahání bez zátěže.


Závodní sezóna v naší republice začíná v lednu a končí v září. Soutěže se konají na dvou typech drah, záleží na ročním období. Na pevném povrchu - tráva nebo asfalt nebo na sněhu (ty jsou zatím spíše výjimkou). Pokud se závody konají např. v hale, měla by být na zemi položená speciální krytina. Na trávě se používají vozíky tažené po kolejnicích, na asfaltu pak s pevnými nebo bantamovými koly. Oba typy bývají většinou s pevnou nápravou a s koly, která se musí lehce otáčet. Jedině kvalitní konstrukcí vozíku lze se stejně silnými psy dosáhnout mimořádných rekordů. Trasa, po které vozík jezdí, by měla být nezvlněná a vodorovná, protože však takové místo bývá vzácné, je snazší používat vozík tažený po kolejnicích. Zátěží mohou být např. betonové dlaždice, dřevěné špalky nebo i pytle se psím krmením.
Soutěží se mohou zúčastnit všechna plemena psů vhodná k tahu a to i bez průkazu původu. Věkové omezení - psi do 1 roku a starší 12 let nesmí startovat. Kategorie jsou rozdělné na psy nebo feny podle hmotnosti:psi - do 28 kg, od 28 do 40 kg (včetně), nad 40 kg
feny - do 23 kg, od 23 do 31 kg, nad 31 kg

Na každém závodě je veterinární dozor, který dohlíží na zdravotní stav a způsobilost psů (únava, nemoc, březost) před závodem i během něho. Rozhodčí je oprávněn pak psa ze závodu vyloučit. Kromě jiného může diskvalifikovat psovoda pro hrubé zacházení se psem.

Průběh soutěže.
Na každé kolo je vyhlašovaná určitá zátěž. Základní zátěží bývá většinou 300 kg. S každým kolem se zátěž zvyšuje přibližně o 30 - 60 kg. Každý pes má max. 8 pokusů + 1 opravný. Záleží jen na nás, ve kterém kole nastoupíme. U psů začátečníků je vhodné nastoupit hned do prvního kola. S nižší zátěží si méně zkušený pes snadněji zvykne na povrch, po kterém vozík potáhne nebo i na rušné prostředí kolem. Diváci jsou samozřejmě oddělení bariérou, ale jejich nadšený potlesk, např. při zajímavém stylu našeho psa, ho může přinejmenším překvapit.
Pak už jen záleží na taktice psovoda. Některé ostřílené psí borce, hlavně té vyšší váhové kategorie, ze začátku ani u vozíku neuvidíme. Jejich psovodi - handleři většinou čekají na tu správnou váhu a zbytečně psa neunavují. Někdy však přehnaná taktika může vést ke zbytečnému ukončení v soutěži.
Pokud jsme se rozhodli pro vyhlášenou zátěž, psa v postroji (pes nesmí tahat na obojku) přivedeme k vozíku. Za lano, které je na něm upevněné, ho připřáhneme. V okamžiku, kdy jsme od psa vzdálení asi na délku paže, nám rozhodčí oznámí, že začíná běžet čas. Podle tréninku se musíme předem rozhodnout, jestli psa budeme pobízet vedle vozíku, za startovní nebo za cílovou čárou. Proto ho při zapřažení klidně postavíme do správné polohy před vozík, dáme mu povel "stůj" nebo "zůstaň" a rychle se přemístíme, např. za cílovou čáru. Odtud psa voláme a povzbuzujeme, až se dostane za námi do cíle (časový limit je 90 sek.). Při zamotání psa je povolené ho rozmotat, ale pak se ihned musíme vrátit za cílovou čáru - stále běží čas. Ten se zastavuje až vozík projede cílem nebo když vyprší určený limit - tedy 90 sek. Pokud nastane porucha technického typu - praskne postroj, lano apod. - můžeme pokus opakovat. Psa ani vozíku se nesmí nikdo dotýkat a nesmí se také používat pomůcky, jako je např. "rukáv" nebo bič. Zakázané je také lákání na jiného psa nebo jiné zvíře.
V cíli psa pochválíme a odměníme nějakou dobrotou. Potom ho odvedeme na klidné místo, nejlépe do stínu, případně mu dáme trochu napít. Při velkém teple někteří psi ocení i osvěžující sprchu.
Pak si rozmyslíme, na jakou další váhu nastoupíme. Neměli bychom také zapomenout sledovat soupeře v naší kategorii, abychom zvolili správnou taktiku.
Jestliže se pes v daném limitu se svou zátěží nedostane do cíle ani při opravném pokusu, z "výchovných" důvodů požádáme pomocníka, který je za vozíkem, aby už mimo soutěž psovi náklad dotlačil do cíle. I když jsme možná zklamaní, pokud se však pes alespoň trochu snažil, musíme ho také pochválit. V dané kategorii pak vyhrává pes, který utáhne největší zátěž. V případě shodné zátěže rozhoduje čas, za který pes dotáhnul vozík do cíle.
Přesná pravidla stanovila Asociace pořadatelů ČMPP v závodním a soutěžním řádu.

Kdo alespoň jednou shlédl soutěž v tahu břemene určitě všem potvrdí, jaká je to napínavá, ale někdy i velmi zábavná podívaná. To když se pes chvíli usilovně snaží odtrhnout vozík a pak si v charakteristickém postoji přímo před vozíkem "odlehčí" svou zátěž. Nebo když už zdáli slyšíte řev podobající se lvímu a ne psímu. Když přijdete blíže, vidíte, že na základní zátěži stojí pes jak hora a snaží se všem vytroubit, že si ho jeho páneček dovolil zapřáhnout. Ten mezitím v cíli mohutným povzbuzováním ztratil hlasivky a už jen chroptí. Pak není pochyb, kdo je tu týrán.